Když se řekne stáří, tak mně osobně se nic
konkrétního nevybaví a myslím si, že podobně to vnímá i většina ostatních
mladých lidí. Možná se nám totiž ani nemá co vybavovat - jediný kontakt se
starými lidmi máme, když jedeme jednou za měsíc k prarodičům. Pokud by se
mě však někdo zeptal, jak si sám sebe představuji v pokročilém věku, tak
si pravděpodobně podvědomě raději představím toho „ideálního“, finančně
zajištěného a zdravého staříka z hollywoodského filmu, který si plnými
doušky užívá svého volného času, než abych přemýšlel, jak se vlastně má ten
normální reálný senior. Nepopřel jsem si
v té chvíli sám v hlavě tu opravdovou skutečnost v podobě samoty
a balancování na hraně chudoby? Je to tím, že se s tou skutečností,
v podobě starších členů rodiny, dostatečně nevídáme? Není to tak, že
bychom se báli všeho, co by nám postupně rozbilo naše růžové brýle? Sám nevím a
ani netuším, jaké by to teoreticky mohlo mít řešení. Zdá se mi to ale být
dalším zapadajícím kouskem do mozaiky dnešní společnosti. Položil bych ho hned
vedle dílků, jako jsou ztráta posvátnosti rodiny či manželství a všeobecně
známý český odpor k náboženství. Jakoby to mělo všechno podobnou příčinu.
Ignorujeme vše, co po nás vyžaduje vyšší morálku, jelikož to vnímáme jako
omezování svobody, kterou si konečně chceme užívat?
Žádné komentáře:
Okomentovat